Po necelém roce se opět vracíme do Itálie a jak jinak než na jih. Ne že bych něco měla proti severu, ale ta pravá Itálie pro mě začíná teprve někde na úrovni Říma.
Jsem dobrá, zvládla jsem odřídit 1800 km
I cesta je cíl a tady to platí na 101%. Přede mnou krásných 1800 km. Mám respekt. Ne strach, ale respekt. Přece jen člověk nikdy neví, co všechno se může cestou stát, pneumatiku neumím vyměnit ani teoreticky, ale proč se bát dopředu, že jo.
Cesta probíhá nad očekávání dobře a na jeden zátah dojedeme až těsně za Brenner, kde mě kolem druhé hodiny ranní začne přemáhat spánek. Zastavíme na pár hodin na benzínce a po krásných tři a půl hodinách spánku se probouzíme do polojasného rána obklopeni hřebeny Dolomit. Nádhera! Přesně takhle jsem si to ranní probuzení představovala!
Vyrážíme dál směrem na jih, už se nemůžu dočkat prvního pohledu na moře. Když nám kousek od Florencie navigace ukazuje, že máme sjet z dálnice za dalších 825 km, přemýšlím, jestli to auto nemá úplného autopilota. Mohl by těch pár stovek kilometrů rovně vzít za mě a já bych se mohla jen kochat. A že ta cesta stojí za to! Nevím, jak vy, ale já jsem při cestách autem ten typ neustálého “juuuu, jéééé, podívej, to je nádhera” 🙂 Miluju cestování autem a ty neustále se měnící obrázky za oknem. Jarní Itálie má něco do sebe. Nejenom, že člověk téměř celých těch 800 km jede po pobřeží a může se kochat výhledy na moře, ale zároveň se nabízí i překrásné pohledy do vnitrozemí, které je v této době nádherně zelené a rozkvetlé. Takovou střední a jižní Itálii ještě neznám.
Kousek pod Bari konečně sjíždíme z dálnice. Nefunkční terminál po těch více než 1000 km napříč Itálií je velice příjemný bonus. 78 EUR ušetřeno, dnešní den je náš. Aspoň zbyde víc peněz na Prosecco a Aperol 🙂
Ubytování
Ubytováni jsme v resortu Ferrocino. Areál s nádhernou udržovanou zahradou, palmami všech různých velikostí a tvarů, bazénem i vířivkou má jedinou nevýhodu a tou je poloha přímo u silnice. To bych ale nebyla já, abych v tom nenašla hned i výhodu 🙂 Při našich výletech se tak nemusíme táhnout nikam daleko, ale najedeme na rychlostní silnici hned “za barákem”.
Káva na několik způsobů, čokoláda, croissanty a další druhy pečiva od snídaně, které jsou k dispozici po celý zbytek dne dokud se nesní, jsou velice příjemný bonus a mě tak odpadá starost, co s hladovými dětmi po dobu, kdy sedím u notebooku a pracuju.
Gallipoli
První odpoledne vyrážíme prozkoumat krásy Gallipoli. Z Feroccino resortu je cesta pouhých 10 minut autem a vzhledem k tomu, že sezona zatím nezačala, podařilo se nám zaparkovat na téměř prázdném parkovišti hned u mostu Ponte Papa Giovanni Paolo II.
Gallipoli, což v řečtině znamená „Krásné město“, je místem s bohatou historií sahající až do antiky. Bylo založeno starověkými Řeky a během staletí prošlo rukama Římanů, Byzantinců, Normanů i Aragonců. Toto město, rozdělené na novou část na pevnině a starou část na ostrově, nabízí krásné historické centrum plné úzkých uliček, malebných náměstí a starobylých kostelů. Naše procházka po hradbách nám nabídla dechberoucí výhledy na moře, které je v Gallipoli opravdu křišťálově čisté. Romantické historické uličky typické pro jižní Itálii jsou plné restaurací, kaváren a samozřejmě obchodů se suvenýry. První eura za cetky utracené 🙂 Opět jsem neodolala, další náramek a magnet do sbírky.
Většina našich cest je o tom, že se snažíme dopředu příliš neplánovat, kde se zastavíme na jídlo, pití a ve stylu Tří oříšků pro Popelku, “co tě cvrkne do nosu” se necháváme překvapit. Tentokrát jsme narazili na restauraci Café del Mar s nádherným výhledem na moře, výborným jídlem a příznivými cenami. A protože dopředu tohle nikdy neplánuju, můžu si pak s klidem sednout a říct: “tak tohle bych dopředu nikdy nevymyslela a nenaplánovala” a užívat si tu nádheru, pohodu a italskou atmosféru.
Krátké video z Gallipoli najdete na Instagramu.
Alberobello
Druhý den vyrážíme hned v poledne do hodinu a půl vzdáleného města Alberobello. Šmoulí vesnice 🙂 Ne, že by tu běhali modré postavičky, ani tuhle vesnici nezaložil Gargamel. Ale bylo to to první, co nás při pohledu na obrázky této historické perly Apulie napadlo.
Že jedete správným směrem a blížíte se k cíli poznáte už cestou. Postupně se začínají víc a víc vyskytovat tzv. trulli a vy si připadáte, jakoby jste se přesunuli někam do pohádky ze 14. století.
Trulli mají svůj původ ve starověké stavební technice zvané „muru a secco“ – což znamená, že jsou postavené bez použití malty, pouze z místního vápence. Tato technika se datuje až do 14. století a byla vyvinuta nejen kvůli snadné dostupnosti materiálu, ale i z praktických důvodů. Tohle město totiž vzniklo díky nápaditosti místních obyvatel, kteří chtěli obejít vysoké daně uvalené na nemovitosti.
Majitelé trulli postavili své domky tak, aby byly snadno rozložitelné. Když přišli královští daňoví úředníci, obyvatelé jednoduše rozebrali střechy svých domů, čímž své obydlí proměnili ve zdánlivé ruiny. Úředníci si tak mysleli, že zde není nic, co by stálo za zdanění. Po jejich odchodu pak domy rychle a snadno opět sestavili. Jak mazané, že? Takže tyhle stavby nejsou jen kouzelné na pohled, ale mají i svou praktickou stránku.
Samotné Alberobello je obyčejné město, ale to všechno se změní, jakmile zaparkujete (poblíž trupli vesničky je spousta placených parkovišť) a vydáte se směrem do “šmoulí vesnice”. Nedokážu si to tu představit v sezoně, kdy jsou uličky pravděpodobně plné turistů. My máme to štěstí, že spoustu bočních uliček vidíme úplně prázdných, bez lidí a můžeme si tak v klidu užívat procházku touto pohádkovou vesničkou, která mi chvílemi připomíná svou atmosférou naši Zlatou uličku v Praze. Spousta domků je otevřená a uvnitř najdete…jak jinak…obchůdky se suvenýry. Nemám ráda cetky a hromadění zbytečností, ale tady opět neodolám a pořizuji magnet číslo dvě 🙂 V jednom z domků nás totiž přivítá příjemný Ital nabízející ochutnávku domácích likérů. Když zjistí, že jsme z Čech a obohatí ochutnávku o s italským přízvukem vyslovené “s příchutí mandlí” nebo “lískový oříšek”, neodoláme a musíme něco nakoupit. A takhle se dělá business, přátelé 🙂
Krátké video plné trulli najdete na Instagramu.
Pobřeží
Poslední den si necháváme celý na výlet a protože z historické části Apulie už jsme viděli to “must see”, rozhodneme se vyrazit směrem na jih podél pobřeží a zastavit prostě tam, kde se nám bude líbit. Tenhle způsob cestování miluju! Ta svoboda a vědomí, že nikdy nemůžete být zklamaní, protože nemáte od cesty žádná očekávání je pro mě neuvěřitelně naplňující. Jasně, můžu se cestou ztratit nebo nemusím vidět nic zajímavého. Ale i tak do toho vždy jdu. To první – ztratit se, se mi stalo už hodněkrát. To druhé – zklamání ani jednou, naopak!
Zastavujeme hned po 13-ti minutách jízdy v jedné zatáčce, kde se nám naskytne výhled na moře s neuvěřitelnou paletou barev a domek s nápisem Trattoria. Najednou dostáváme hlad a hned máme důvod se tady zastavit. Příjemná evidentně rodinná restaurace Bar Trattoria Waikiki, výborné těstoviny s mořskými plody a Prosecco. Jsem happy 🙂 Sotva dojím poslední sousto, beru do ruky telefon a vyrážím blíž prozkoumat ten výhled na moře.
Wauuuuu, tohle jsem nečekala, kam na tyhle odstíny modré ti Italové chodí! Kam se hrabe Karibik! Sice jsem tam nikdy nebyla, ale už tam asi ani nemusím, zajedu si raději zase sem. Škoda jen, že tu tak fouká vítr. Ale stejně neodolám a alespoň se projdu v písku a namočím chodidla…dobře tak i kalhoty…jako vždy…třeba se jednou naučím ty vlny vychytat lépe a nenechat se jimi ohodit až nad kolena 😀 Vůbec se mi odsud nechce, ale děti už jsou najedené a lehce prudí, jestli pojedeme domů. Ne, miláčkové, dobrodružství teprve začíná! 🙂
Vypínám waze a jedeme podél pobřeží. Párkrát zastavujeme, kocháme se a fotíme. Jednou se pokusíme objet zákaz vjezdu. Když se nám to nepodaří a zjistíme, že Italové do něj klidně jedou, jedeme taky. No co, no, trochu rozkopaná silnice 😀 I druhý zákaz vjezdu se snažíme objet, ale cesta končí v něčem, na co bych si troufla tak maximálně s traktorem. Takže se potupně vracím a vjíždím i podruhé do dalšího zákazu vjezdu.
Celou cestu tady na pobřeží vede podél silnice i stezka pro pěší. Tady by se chodilo po práci nebo na sobotní a nedělní procházky.
Dojedeme až na vyhlášenou Spiaggia di Pescoluse. Wauuu no.2! Kilometry dlouhá pláž, pár lidí a tady ani nefouká! Oukej, jdeme do plavek a vyzkoušet letos poprvé koupání v moři. Vůbec se mi odsud nechce. Klid, sluníčko, šumění moře a uklidňující přehlídka modrých barev. Ale děti opět prudí, jestli už pojedeme domů. Evidentně ve svém pubertálním věku nesdílí mou touhu po odpočinku, klidu a kochání se. Byla jsem stejná, však oni do toho jednou taky dospějí 😉 Ale jen tak lehce se nevzdám a volím kompromis.
Vyrážíme dál směrem na jih, do 15 minut vzdálené Santa Maria di Leuca, nejjižnějšího místa pevninské Itálie. Santa Maria di Leuca je známá svým malebným majákem a poutním místem, kde se podle legendy setkávají vody Jónského a Jaderského moře. Historie tohoto místa sahá až do římských dob, kdy zde bylo významné námořní centrum. Dnes je to oblíbené letovisko s krásnými plážemi, impozantními vilami z 19. století a fascinujícími podmořskými jeskyněmi.
Krátké video na téma 50 odstínů modré na Instagramu.
Apulie: Srdcovka, kam se chci vrátit
Apulie mě lákala už loni při naší měsíční cestě po Itálii, ale bohužel na ni nezbyl čas. Jsem ráda, že jsem měla možnost se sem letos podívat. Vedle Sicílie mám tak další italskou srdcovku a místo, kam se určitě chci ještě minimálně jednou vrátit.
Cestování pro mě znamená nejen objevování nových míst, ale i svobodu a radost z nečekaných momentů. A přesně to mi Apulie nabídla. Takže pokud plánujete cestu do Itálie, neváhejte zamířit až na úplný jih. Možná se tam potkáme, jak se opět toulám těmi kouzelnými uličkami, vychutnávám místní delikatesy a nasávám tu pravou italskou atmosféru. Protože Itálie není jen země, je to zážitek na celý život.
Mou vášní je cestování, zdroj nekonečné radosti, energie a inspirace. Přináším vám inspirativní příběhy a tipy, jak se na cestovatelské výzvy jednoduše připravit. Sdílením svých zkušeností vás zvu k objevování nových horizontů a k vyrovnávání se s nejistotami každé cestovatelské výpravy. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.
Pingback: Plující Hotel: Týdenní dobrodružství po Středozemí – Alča na cestách