Americký sen aneb naše cesta po západě USA

18 dní, 5600 najetých km, 4 země, 8 národních parků. Pouště, hory, oceán, pláže, velkoměsta, kaňony, lesy, zvířata…neuvěřitelné množství zážitků a zkušeností nekoncentrovaných do pouhých 18 dní. Bylo to náročné? Ne. Byli jsme unaveni? Ano, některé dny jsme v devět večer padli do postele vyčerpaní, ale neuvěřitelně šťastní.

Nápad na cestu do USA vznikl už před lety. Byl to jeden z našich společných cestovatelských snů. Říkali jsme, že si to schováme klidně až na důchod nebo až budou děti větší. Do důchodu nám ještě pár (desítek) let zbývá a děti jsme s sebou nakonec nebrali. Takže vše vyloženě podle plánu 😀

Lokalita a letenky

Věděli jsme, že chceme vidět západ USA, národní parky a pobřeží. Tím jsme výběr letišť zúžili zhruba na 20 🙂 Pro cestu tam jsem se snažila hledat přímý let, abychom se vyhnuli případnému zdržení u kontroly při vstupu do USA a neuletěl nám navazující let. Nechtěla jsem si hned první hodiny cesty kazit něčím takovým. Nejvýhodnější poměr cena/přestupy nabízely lety z Německa. V tu chvíli začala ta největší sranda.

Cílové letiště

Dvě největší položky roadtripu po USA jsou letenky a půjčení auta. Je potřeba na to myslet už při koupi letenky, protože cena za půjčení auta se může dle místa vyzvednutí lišit i o několik tisíc. Spousta lidí se mě ptala: “proč letíte zrovna do San Diega?” Moje odpověď: “Protože letenky tam vyšly zhruba stejně jako do Los Angeles nebo Las Vegas, ale půjčení auta bylo levnější. A navíc je tam prý ještě strašně krásně!”

Nekupujte letenky o víkendu

Měla jsem vyhlídnuté letenky z Mnichova s Lufthansou, ale jejich cena se každý den měnila a to klidně i o 100 EUR na jeden směr a osobu. Jako správný masochista jsem si dělala každý den printscreen a útrpně sledovala, jak cena v pátek-neděli letí raketově nahoru. Naštěstí po víkendu letěla cena stejně rychle zase dolů. I tady stejně jako u nízkonákladovek platí, že nejlevnější letenky koupíte zpravidla v úterý nebo středu.

První fuck-up

Máme letenky, dovolenou v práci, hlídání pro děti a na dva měsíce dáváme plánování našeho roadtripu k ledu. O Velikonocích se jen tak náhodou zmíním, že by bylo fajn už zamluvit to auto. Krásná večerní romantika je ta tam, když s hrůzou zjistíme, že za prvé výběr aut je už výrazně menší a za druhé, že ceny jsou trochu někde jinde. Následuje moje uražené: “Já ti to říkala” 😀 Nakonec se nám auto samozřejmě zarezervovat podařilo, jen nás tahle pohodlnost a zaváhání stálo zhruba 4 tisíce navíc. Takže prosím vás…Auto rezervujte hned po zakoupení letenky!

Půjčovali jsme přes společnost Alamo, Toyota Rav4, s příplatkem za druhého řidiče. Na internetu existují mraky rad a recenzí na téma půjčení auta v USA a já se po své jedné cestě nepovažuji za specialistu v téhle oblasti. Ale pár rad sem stejně dám.

Kde hledat?

Na co si dát pozor?

Číst recenze. Některé společnosti je mají opravdu odstrašující a mně osobně za to ta nízká cena nestojí.
Číst podmínky. Zkontrolovat v podmínkách, zda nemáte např. omezení na počet najetých km.
Zvážit příplatek za druhého řidiče. My si připlatili, ale nakonec to nevyužili. Ale člověk nikdy neví, jak bude cesta probíhat a tahle investice nás určitě nemrzí.
Pojištění. Zkontrolovat, jaký rozsah pojištění máte v ceně.

ESTA a mezinárodní řidičák

Po fuck-upu s autem už jsme raději další nutné věci začali vyřizovat hned. Žádost a vyplnění ESTA zabere cca 20 minut, schválení je do pár hodin. Navíc s tímhle pomocníkem to zvládne opravdu každý.

Mezinárodní řidičák byl pro mě velký překvápko. Takový návrat do minulosti. Vážně mě překvapilo, že tahle papírová skládačka fakt ještě existuje 🙂 Vyřízení na počkání, takže paráda!

5 nezbytností před cestou

Platný cestovní pas (alespoň 6 měsíců po návratu z USA a musí obsahovat alespoň 2 volné strany)
ESTA (pro obchodní a turistické cesty do 90 dní)
Mezinárodní řidičák
Off-line mapy
Rezervace do NP

Itinerář

Teď přichází na řadu moje nejoblíbenější část. Jsem plánovací typ, baví mě to a vlastně už v tu chvíli svým způsobem cestuju. Takže já si tu Ameriku procestovala dvakrát 😀 Jednou při přípravě itineráře a podruhé doopravdy. Dávám dohromady seznam míst, která určitě chci vidět, ptám se rodiny a kamarádů na tipy a zkušenosti, sjíždím YouTube videa a dělám z toho harmonogram po dnech.

Viděli jsme všechno, co jsme chtěli vidět? Ano. A jak jsme toho dosáhli?

Moje best practices.

Vypsat si seznam míst, která 100% chci vidět. Nechat si na ně dostatek času a neplánovat je pokud to jde hned po sobě. Prostě vložit mezi ně vždy nějaká místa, která při nejhorším můžu vypustit nebo jejich návštěvu zkrátit na minimum.

Maximum na začátku, zvolnit ke konci. První týden jsme toho z pohledu počtu navštívených míst objeli nejvíc. Naopak poslední týden už byl více freestyle a na pohodu.

Naplánovat si pauzu. Na cestě jsme byli 3 týdny a měli naplánované 2 pauzy, tzn. místa, kde zůstaneme 2-3 noci, trochu zvolníme a odpočineme si válením u bazénu, na pláži, nákupy. Já navíc z těch neustálých přechodů mezi klimatizací a šíleným vedrem venku nastydla, takže první naši pauzu v Las Vegas jsem strávila s Paralenem a kapesníkem u nosu a byla jsem opravdu ráda, že můžu odpočívat.

Délka přejezdů. Zvážit a vypsat si vždy čas a km strávené na cestě mezi jednotlivými místy. Zdá se to jako maličkost, ale ty přejezdy jsou někdy fakt dlouhé a v autě strávíte hodně hodin. Rozhodování v kolik hodin vyjet, kam atd. nám tak usnadnilo, že jsem měla vzdálenosti orientačně vypsané a nemusela to pokaždé hledat. Zvlášť v místech bez wifi nebo dokonce i signálu to přijde vhod 😉

Mapa. Pro přípravu itineráře používám Google Maps, ke každému místu si navíc doplním své poznámky a mapu před cestou stáhnu do off-line režimu. Za mě největší vychytávka na cestách a v místech bez signálu úplně top.

Přemýšlíte o cestě do USA? Pak se vám určitě bude hodit má mapa včetně konkrétních míst, kde jsme byli ubytováni nebo mých praktických poznámek.

Ubytování

Na ubytování je u nás specialista Martin. Protože kdyby záleželo na mě, tak spíme v místnosti bez oken, bez klimatizace, společně na posteli pro 2 malé děti, ale za super cenu. Přesně takovéhle ubytování jsem totiž vybrala kdysi na první noc ve filipínské Manile a od té doby mám zákaz cokoliv vybírat 😉 Ubytování jsme rezervovali klasicky přes Booking, cca měsíc dopředu, ale pouze na první týden. Poté už jsme ubytování řešili vždy večer na den dopředu. Možná jsme mohli víc ušetřit, kdybychom všechno ubytování měli rezervované už s předstihem. Ale chtěli jsme si v tomto nechat volnost a rozhodovat se a řešit až podle situace a nálady. Díky tomu samozřejmě odpadla možnost přespávat přímo v národních parcích, protože tam to chce rezervovat opravdu s několikaměsíčním předstihem. Většinou jsme tak bydleli do 1,5 hodiny od národního parku, což je při těch vzdálenostech v USA jak nic.

Jídlo

Předně musím přiznat, že jsme oba během téhle cesty zhubli! Zvolili jsme zlatou střední cestu, tzn. kombinace Walmart, fast foods a restaurace. Snažili jsme se vždy mít alespoň malou zásobu jídla a pití nakoupenou z Walmartu. Nejoblíbenější byl toustový chleba a baby carrots, protože to vydrželo nejdéle, klidně i v autě v teplu a dalo se jíst kdykoliv 🙂

Když jsme chtěli ušetřit a zároveň si dát něco jiného než baby carrots, skočili jsme do některého z fast foods. Takový McDonald’s nabízel menu za 5 dolarů (pití, hranolky, hamburger, nuggets), takže ještě levněji než v Čechách. Že by to ale byl nějaký chuťový zážitek, to se říct nedalo. Od místních jsme dostali tip na In’n’out burger, fast food číslo jedna v hamburgerech na západním pobřeží. Hamburgery nejím, ale tak dobré hranolky jako tam, jsem jinde v USA nejedla. Co jsem si z téhle cesty odvezla je jednoznačně láska k mexické kuchyni. Ano, tuším, že mexická kuchyně ve státech není to stejné jako mexická kuchyně v Mexiku. Ale má k ní rozhodně blíž než mexická kuchyně v Čechách 😀 Hlavně je na každém rohu nebo standardně součástí menu hned vedle hamburgerů a chuťově je to prostě pohádka!

Často slyšíte, že jídlo v restauraci v Americe je drahé a ještě k tomu od vás všude čekají spropitné, jaká nehoráznost. Málokdo však už dodá, že úroveň služeb, kterou za toto spropitné dostanete je často daleko vyšší než na co jste zvyklí z domova. Samozřejmě, že i v Čechách jsou restaurace s vysokou úrovní služeb, ale v Americe je to naprostý standard. Starají se tu o vás opravdu jako o hosta, žádný otrávený obličej nebo čekání na obsluhu. Hned po usazení navíc automaticky dostanete vodu zdarma a během jídla vám jí kdykoliv je potřeba sami od sebe dolejou. Jasně že to není Don Perriere, ale svou službu udělá. Co se mi ale líbilo nejvíc je tzv. refill u nealko nápojů a kávy, tzn. objednáte si například Colu a kdykoliv vám dojde, automaticky a zdarma vám ji dolijou. Ceny jídla se v restaurací pohybují kolem 20$/osobu, nealko cca 3-5$ a spropitné očekávají zpravidla minimálně 15%, my často dávali 18-20% (mají % přímo na platebním terminálu).

Každá mince má dvě strany a tak i mě něco v Americe opravdu hodně chybělo. Slané pečivo a dobrá káva! Opravdu jsem se těšila na naše klasické české pečivo, protože to jejich, i když je celozrnné, tak je prostě nasládlé. No a kafe, to je samostatná kapitola…prostě to není Itálie a tím bych to raději uzavřela 😀

Cestování autem

Po celou dobu našeho roadtripu jsme měli půjčené jedno auto. Byl to takový náš druhý domov a musím přiznat, že na konci jsem se s ním těžce loučila. Ne že by bylo nějak úžasné, ale člověk v něm strávil opravdu spoustu času a já si k němu vytvořila určité pouto. Vzdálenosti jsou tady opravdu velké a člověk musí počítat s tím, že v autě a na silnici stráví každý den několik hodin. My jsme měli celou cestu naplánovanou tak, že jsme denně ujeli 300-600 km.

Ráda bych řekla, že někdy to bylo 300 km v kuse, ale Američané jsou v jedné věci specialisté. View pointy! A to je pro nás, kochající se spolujezdce, to pravé! Kdekoliv je cokoliv zajímavého, je hned u krajnice místo pro zastavení, aby se člověk mohl pokochat, rozhlédnout a samozřejmě udělat fotku. Takže žádné focení z okýnka nebo hledání parkoviště a procházka, ale prostě jedete a co chvíli zastavujete u krajnice, protože ta okolní krajina je prostě úžasná a tak jiná než u nás.

Já jela jen jako spolujezdec, ale zeptejte se Martina, jak se mu v Americe řídilo a udělejte si alespoň hodinu času na vyprávění v superlativech.

Rovné silnice. Asi každý zná z filmů a seriálů ten pohled na desítky kilometrů se táhnoucí silnici, uprostřed rozdělenou žlutou čárou. Ano, to je Amerika. Samozřejmě že v horách se serpentinám nevyhnete, ale jinak jedete prostě stovky kilometrů rovně.

Rychlost. Málokdy tu potkáte auto výrazně překračující rychlost a málokdy tu potkáte auto jedoucí příliš pomalu. I na těch devíti proudých dálnicích jedou všichni plus mínus stejně rychle a doprava je díky tomu daleko plynulejší. Dokonce i kamiony jedou těch zhruba 100-110 km/hod, takže nijak výrazně dopravu nebrzdí. A když se náhodou třeba právě v serpentinách v horách najde někdo jedoucí pomaleji a začne se za ním tvořit kolona, využije odstavné plochy na viewpointech a nechá kolonu předjet.

Odbočení doprava. Výborná vychytávka je možnost odbočení vpravo i na červenou. Prostě přijedete ke křižovatce, rozhlédnete se a pokud máte volno, můžete doprava odbočit i když na semaforu svítí červená. První 2-3 križovatky to chtělo trochu odvahu tam vjet i na červenou, ale pak už to šlo samo.

Semafory. Byla jsem zvědavá, jak si zvykneme na semafory až za křižovatkou. Ale bylo to tak přirozené a přehledné, že nám to ani nepřišlo. Ba naopak! Odpadá nesmyslné koukání nahoru na semafor a bolest za krkem, pokud stojíte jako první v řadě jako u nás.

Přednost zprava. Největší Challenge ale byly křižovatky bez semaforů, kde většinou neplatí přednost zprava a máte zde stopku ze všech směrů. Jak to funguje? Kdo přijede jako první, vjede do křižovatky jako první. A když si náhodou nejsou jisti, dohodnou se pohledem. Pro nás absolutně nepochopitelné a podle mě v Čechách nemožné.

Značky. Dopravní značky jsou narozdíl od Evropy výrazně častěji slovní. Jasně že stopku nebo zákaz vjezdu tu máte také, ale daleko víc používají krátké slovní spojení, ze kterých je řidičům naprosto jasné, co je čeká nebo na co si dát pozor.

Na dálnicích a ve městech jsme často využívali tzv. HOV lane (High-occupancy vehicle). Jedná se o jízdní pruh úplně vlevo a je určen pouze pro auta s dvěma a více cestujícími. Opět je to o jiné mentalitě a životním nastavení, protože v Americe je v domácnosti zpravidla více aut a vlastně každý jezdí svým. Je to tedy určitá výhoda a motivace nejezdit samostatně.

Všude po Evropě jsme zvyklí jezdit s Waze a i tady fungoval skvěle. Krásně ukazoval pruhy i na těch šílených dálničních uzlech a když náhodou nebyl signál jel spolehlivě v off-line režimu. Za mě maximální spokojenost.

Národní parky

Hlavním cílem naší cesty byly národní parky. Pokud jich plánujete navštívit víc, určitě se vyplatí koupit tzv. Annual pass America the Beautiful, který stojí 80$, je na jméno (nás jednou opravdu kontrolovali oproti cestovnímu pasu), platí jeden rok a vztahuje se na celé vozidlo. Vím, že ho lidé na internetu různě prodávají, ale mě osobně zrovna u tohoto přijde cena passu vs. to co za něj dostanu tak neuvěřitelná, že mi to za pár ušetřených dolarů nestojí. Koupíte ho u vstupu v návštěvnickém centru každého národního parku. Výjimkou bylo Death Valley, kde u vstupu nikdo nebyl, což se v tom vedru nedivím a prostě jsme jeli. Stejně tak vás nikdo nebude kontrolovat, pokud přijedete v podvečerních hodinách nebo hodně brzy ráno.

A co za tento Annual pass dostanete? Vstup pro celou posádku vozidla, parkování a shuttle bus. Ve všech národních parcích, které jsme navštívili byl nejen dostatek parkovacích míst a to i o víkendech, ale hlavně parkování bylo všude zdarma. V některých národních parcích můžete k dopravě po parku místo vlastního auta využít shuttle bus, který jezdí zpravidla každých 15 minut, má několik tras a zastávek a vy prostě jen vystoupíte, kde potřebujete, projdete se a poté zase nastoupíte na některé ze zastávek.

Nám se vyplatilo si do telefonu stáhnout mapy jednotlivých parků včetně tras shuttle busů. U vstupu do každého parku sice dostanete krásnou papírovou mapu, ale komu by se s tím chtělo tahat, když to může mít v telefonu. Ideální je aplikace nps.gov, kde kromě map najdete i všechny aktuální informace ke každému národnímu parku. Mapy si ale stáhněte do off-line režimu nebo udělejte printscreen. Se signálem je to v národních parcích obecně horší, takže se rozhodně nespoléhejte na to, že si tam budete během cesty něco hledat on-line.

Stejně tak počítejte s tím, že tady bistro a občerstvení najdete tak maximálně u vstupu a hlavního parkoviště a raději se spoléhejte na vlastní zásoby jídla a pití.

Pokud budete mít chuť se jen kochat a spíše odpočívat nebo bude příliš horko, shuttle bus vás vždy zaveze k hlavním view pointům. Nepočítejte ale s tím, že tady budete sami, je to prostě turistické místo se všemi jeho negativy. Pokud máte chuť, dostatek času a nic vám nebrání, určitě se vydejte na některých z treků, které tato nádherná krajina nabízí. Každý národní park jich má desítky, jsou značené jak v mapě, tak i ukazateli a zpravidla začínají i končí u zastávky shuttle busu. Užijete si tak aspoň na chvíli klid, samotu a pravděpodobně potkáte i nějaké zvíře, kterých je tu ve volné přírodě opravdu spousty. No a hlavně, cílem každého treku je nějaká vyhlídka, vodopád atd., takže odměna na konci zaručená.

Na co dát pozor?!

Do některých národních parků nebo jeho částí budete potřebovat rezervaci. Bez ní vás tam opravdu nepustí, případně musíte projet hodně brzy ráno nebo pozdě večer. Toto se každý rok mění a je tedy potřeba zkontrolovat aktuální situaci. My jsme takto měli dopředu zarezervovaný vstup do Yosemite NP.

Zároveň ne všechny parky jsou součástí sítě národních parků a na tyto se pak nevztahuje Annual pass. Z naší trasy to byl například Monument Valley nebo Antelope Canyon.

Bez jakých aplikací bych se při našem roadtripu neobešla?

Co s sebou?

Většinu času jsme strávili v autě a na cestě, na jednom místě jsme přespávali maximálně 3 noci, ale zpravidla jen 1-2 noci. Proto jsme se rozhodli cestovat každý jen s příručním zavazadlem a tahat s sebou co nejméně zbytečností. Bez čeho bychom se tedy neobešli?

Vpodstatě celé tři týdny jsem odchodila v jedněch keckách. Vzhledem k minimu srážek v tomto období není potřeba žádný goretex nebo podobné vychytávky, stačí kvalitní sportovní boty. Na cestách potkáte spoustu lidí v pantoflích, sandálkách nebo žabkách, určitě se to dá zvládnout taky. Ale já byla ráda, že mi boty nekloužou, nebolí mě v nich nohy a prostě neřeším, jestli jdu zrovna po asfaltu, lesem nebo se snažím vylézt někam na krásný viewpoint. A pravda je, že večer byly boty často jako prase.

Nesnáším jakékoliv pokrývky hlavy a v kšiltovce si připadám jak…ale tady jsem za ní byla fakt ráda a stala se mou nedílnou součástí. Polovinu cestu jsme strávili v pouštích a parcích, kde přes den teplota pod 35 stupňů neklesla a stín se hledal těžko. Takže bez kšiltovky ani ránu!

Většinu času jsem strávila v tílku a šortkách, ale jako správná ženská jsem s sebou měla i sukni a šaty. Opět ale nemačkavé a funkční. Na cestu po pobřeží oceánu se určitě vyplatí přibalit i teplejší mikina, protože v těchto místech opravdu fouká a večery bývají o dost chladnější.

Co jsme podcenili byla láhev na pití. Prostě jsme ji s sebou neměli. Při první zastávce v návštěvnickém centru jsme tak nekupovali jen Annual pass, ale i novou termosku. Kromě toho že máme krásný suvenýr a vzpomínku na Joshua tree NP, tak opravdu udržela vodu krásně vychlazenou, což se v těch vedrech opravdu hodilo.

Asi většina lidí s sebou bere na výlety batoh.

My ho samozřejmě také měli, ale celou dobu byl pečlivě uložený v autě. Kromě jednoho výletu jsme ho nepotřebovali, protože jsme mimo auto strávili vždy cca 3-4 hodiny, počasí bylo stabilní, takže žádné oblečení navíc nebylo potřeba a jediné co jsme s sebou nesli byla termoska s vodou. Takže jsem opět měla vždy jen kabelku, v ní všechny doklady, karty, jelenní lůj a podobné životně důležité věci 🙂

Kdy pojedeme znovu?

Po návratu se mě spousta lidí ptala, jak se nám líbilo a já odpovídala v naprosté euforii, že to bylo skvělé. Příroda, parky, to vše bylo nádherné. Ale hlavní překvapení pro nás bylo, že se nám cestovalo hrozně jednoduše. Ať už to byla neexistence jazykové bariéry, skvělá silniční doprava, jídlo, pití, ale hlavně lidé a služby. Nikde jsme si nepřipadali, že bychom tam otravovali nebo na nás koukali jako na turisty s despektem. Naopak lidé nabízeli rady, pomoc, ptali se odkud jsme, co jsme v Americe už viděli a co máme ještě v plánu. Kromě přirozeného tréninku angličtiny jsme tak získali i spoustu cenných rad a hlavně to bylo neuvěřitelně příjemné. Člověk se prostě cítil dobře. Vím, že během těch 3 týdnů není možné vidět plnou realitu a hodnotit, ale tento dojem mi nikdo nevezme a určitě vím, že se do Ameriky chci vrátit.

Alena Holušová

Mou vášní je cestování, zdroj nekonečné radosti, energie a inspirace. Přináším vám inspirativní příběhy a tipy, jak se na cestovatelské výzvy jednoduše připravit. Sdílením svých zkušeností vás zvu k objevování nových horizontů a k vyrovnávání se s nejistotami každé cestovatelské výpravy. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.